Aktuálně - okolní dění 2010 - Co možná nevíme a co stojí za to vědět

Dobrý den,

Pravda o minulosti národa

aby náš národ mohl obnovit postavení, které v Evropě po většinu své historie měl,potřebuje m.j. znát pravdu o své minulosti. Ta po dlouhou dobu byla a doposud je překrucována a zatajována.
O významném poslání, které nás v blízké budoucnosti čeká, se ví ve světě více než u nás.
To bude moci být naplněno, až budeme mít ve svém čele člověka, který dokáže náš národ sjednotit,
spojit. Tento člověk by měl také vědět, jak probudit obrovský tvůrčí a duchovní potenciál tohoto národa. Snad se ho dočkáme v osobě příštího, přímo voleného prezidenta.
O současné situaci si myslím, že by státní dluh měl zaplacen zabavením majetku politiků, pol. stran a všech, kteří se na rozkradení a zadlužení naší země podíleli. Politické strany je třeba zbavit moci, nejlépe přímou volbou starostů, hejtmanů, policejního prezidenta, ombudsmana a všech významných
veřejných činitelů. To se týká v první řadě prezidenta, jehož pravomoci by měly být výrazně posíleny /včetně práva rozpustit Parlament/. Také je nutno co nejdříve přijmout zákon o povinnosti prokázat původ svého majetku.

Připravuji opona2009

 

Slávek Popelka

níže opis z mailu:

Znát pravdu o minulosti svého národa

Historii píší vítězové. My jsme byli v 17. století, vinou své nesvornosti poraženi, elita národa vybita či přinucena k emigraci a naše země byla na tři století ovládnuta svými sousedy. Už z této vcelku známé skutečnosti se dá vyvodit, že mnohé v naší minulosti bylo jinak než jak nám bylo a doposud je předkládáno a jak ke své vlastní škodě věříme i my.

Domníváme se například, že jsme a vždy jsme byli malým, bezvýznamným národem, který byl ve srovnání se svými sousedy spíše na nižší úrovni. To je ale verze vítězů. Uveďme si zde některá fakta, která do tohoto obrazu příliš nezapadají.

Československé legie jako jediné dokázaly úspěšně vzdorovat přesile bolševických armád a na několik let udržet pod kontrolou značnou část ruského území. Turci, kteří po půl tisíciletí smrtelně ohrožovali Evropu, byli zastaveni za významného přispění našeho národa, který po více jak 200 let nesl hlavní tíhu boje proti tureckému nebezpečí. V době husitských válek jsme dokázali zvítězit nad armádami celé Evropy a navzdory tehdy všemocné katolické církvi jsme se stali první protestantskou zemí. Za vlády císaře Karla IV. a některých Přemyslovců patřilo české království mezi nejvýznamnější evropské státy a vícekrát se na našem území rozhodovalo o osudech Evropy. A ještě dříve, kam už národní povědomí téměř nedosahuje, za dob Velké Moravy a Sámovy říše jsme byli místní velmocí, která dokázala opakovaně rozdrtit největší vojenskou sílu tehdejší Evropy – armády Franků. Děsivá porážka, kterou Frankové utrpěli u Wogastisburgu a po které se půl století neodvážili vstoupit na slovanské území, nemohla být dílem nějakého malého, teprve před nedávnem se zde usídlivšího kmene. Tvrzení, že naši předkové osídlili toto území až v pátém století našeho letopočtu, v době stěhování národů, je verzí germánských dějepisců a je to pravda jen zčásti. V pátém století do střední Evropy dorazily bojovné kmeny Čechů a Polanů, které později sehrály významnou roli při zadržování germánského náporu. První, mnohem početnější vlna slovanského osídlení však proběhla už před rokem 1000 př. n. l. Tento přátelský, mírumilovný lid vykácel pralesy, vysušil močály a proměnil je v úrodná pole a pastviny. V průběhu staletí postavil množství osad, hradišť. Vždy s otevřenou náručí přijímal příchozí a vždy tvořil na našem území většinu (i v době příchodu Keltů a Germánů). Jeho sídla se rozkládala na území od Alp až k Černému moři, od Baltu až po Jadran. Dokladem toho, jak velká byla oblast osídlená našimi předky a dorozumívající se staroslověnštinou je i fakt, že křesťanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přišli z oblasti dnešního Řecka, se bez potíží dorozuměli s místním obyvatelstvem.

Původním náboženstvím tohoto národa byl bráhmanismus, z jehož bohů a bohyň časem povstal slovanský panteon v čele s Perunem. Naši předkové měli ve velké úctě stromy (lípy), studánky a prameny, věřili v existenci přírodních bytostí (víl, rusalek, skřítků atd.) s nimi spjatých. Prajazykem, kterým se dorozumívali před odchodem ze své dávné vlasti, ležící někde na území dnešního Iránu, byl sanskrt. Sanskrtská věta „Kavajó dhané lubjanti“, tj. Pěvci milují dary, vcelku jasně ukazuje na příbuznost se staroslověnštinou. Z oblasti Iránu si také přinesli symbol lva, který je dodnes součástí našeho státního znaku.

Tento národ se po dlouhou dobu řídil příkazy svých náboženských textů, z nichž jeden z hlavních byl Ahinsa (nenásilí, neubližování). V důsledku toho se stával častým cílem agrese výbojných národů.

Římany byl nazýván „Ethné megalá“ (převeliký národ). Existují o tom četné záznamy v římských letopisech a kronikách a byl oním národem, který zastavil římskou expanzi za Dunaj. Po dlouhou dobu nebyl centrálně řízen a vojensky organizován a jsa napaden, bránil se udatně, ale nevojensky. Teprve po pádu Říma, pod narůstajícím tlakem Franků (slovo Frank vzniklo od staroslověnského wranken, tj. vrahové) vytvořil centrálně řízené státní útvary (Sámova říše a Velká Morava). Jejich vyspělost dokumentují i dochované zápisky arabských kupců z 9. stol., kteří přestože procestovali celý tehdy známý svět včetně byzantských velkoměst, stanuli v úžasu před sídlem krále Svatopluka a nazvali ho „Doposud nikdy nevídaným hradem“.

Skutečnost, že tak málo víme o Velké Moravě i o tom, co bylo předtím, má několik příčin. Jednou z nich je i stavební materiál používaný našimi předky. Většinu svých staveb vytvořili ze dřeva, kterého bylo na našem území vždy nadbytek, a z cihel z nepálené hlíny.     I vlivem této skutečnosti byl rozsah zkázy způsobený Maďary po pádu Velké Moravy obrovský. Popelem lehla většina sídel, hradišť, chrámů, tvrzí a spolu s nimi i vše ostatní. Další příčinou je nezájem vládců nástupnických států o pravdivou interpretaci minulosti.       A tak dnes víme o Velké Moravě méně než o vzdálených říších zaniklých před mnoha tisíci lety.

Po pádu Velké Moravy vojsko českého knížete obsadilo malou část území zaniklé říše. Zbytek byl postupně poněmčen, pomaďarštěn, popolštěn, porumunštěn… Je doložitelné, že ještě za vlády Karla IV. existovala na severozápadě od našich hranic dvě slovanská království (Horní a Dolní Lužice), že přinejmenším polovina dnešního Rakouska, které ve středověku patřilo k zemím koruny české, mluvila slovansky, že i části Bavorska byly v té době ještě obývány Slovany. Také na území dnešního Maďarska, přes tvrdou maďarizaci, existovaly ještě v 19.    a ve větší míře v 18. stol. slovansky mluvící vesnice.

Maďaři, když se s dovolením vládců Velké Moravy usídlili v Panonii, byli kočovným mongolským kmenem. Od svých hostitelů se naučili řemeslům, zemědělství i všemu ostatnímu. Odvděčili se tím, že když většina bojeschopných mužů hájila západní hranice před dalším nájezdem Franků, vpadli svým hostitelům do zad a tím způsobili zánik říše. To, že dnes vypadají jako Evropané a ne jako Mongolové, je díky skutečnosti, že do sebe v průběhu staletí přijali většinu slovanských genů (dnes mají Maďaři 70 – 80% slovanské krve).

Morava si po dlouhou dobu udržovala, vedle značné míry samostatnosti, i jazykovou, zvykovou a povahovou odlišnost od Čech, která doznívá ještě i dnes. Jazyk Moravanů            a Slováků si byl po dlouhou dobu velmi blízký, protože vycházel ze společného základu – staroslověnštiny. Staročeština zase měla mnohé společné rysy se staropolštinou.

Dnes už jen málo z nás ví, že jsme spolu se Slovinci, Slováky, Slezany (i polskými) jedním z posledních zbytků kdysi velikého, vyspělého, bohatého národa. To, co se dělo po dlouhá staletí, kdy nám přicházející cizáci brali náš majetek, půdu, ženy, se v moderní obdobě děje     i dnes. Našemu národu dokonce hrozí, že klesne na ještě nižší úroveň, než je úroveň někdejších agresorů, kteří ho o tolik připravili.

Po roce 1989 jsme se důvěřivě otevřeli světu. Dravé a bezohledné zahraniční firmy, banky i jednotlivci, jejichž hlavním cílem bylo urvat co nejvíc, se vrhli na naši zemi. Tehdejší političtí vůdci jim v tom nejenže nebránili, ale dokonce je povzbuzovali (V. Klaus: „Jen víc takových Kožených“) a asistovali jim.

Výsledek je pro nás téměř tragický. Žijeme v zemi, kde nám toho už moc nepatří. Stát, přestože v krátké době rozprodal většinu majetku, má obrovský dluh. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života spojený s rychlým zadlužováním rodin. Lichva a prostituce už začínají být prezentovány jako normální způsob podnikání. Vychytralost už má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí.

Kdo zastaví tento úpadek?

Duše národa volá o pomoc. Nenechme ji zahynout.

 

Slávek Popelka

Aktualizováno (Úterý, 02 Listopad 2010 15:08)

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení