Zde vám předkládám dopis, který přišel z Islandu, byl použit automatický překladač.
Dovolte, abych Vám pomohl i já k objasnění původu černého psa, když v zimě roku 1966 do domku č.p. 51 přijela návštěva, byli to příbuzní, kteří se vrátili s Kalifornie, přijeli s nimi i nějací cizí lidé, ty měli blonďatou dceru, Ivanku.
Ivance mohlo být tenkrát tak sedmnáct, nebo maximálně osmnáct let, byla pěkně oblečená do černých šponovek a červené větrovky. Mi kluci sme byli Ivankou okouzleni, a když se nás zeptala kde se tady dá lyžovat, málem jsme se přetrhli ochotou jí ukázat stráň, které se tam u vás říká Rokle. Po poledni si naše obdivovatelka přinesla nádherné lyže s nějakým, nám v té době neznámým zařízením, do kterých se upevňovaly takové divné boty. Nesmíte zapomenout, že v roce 1965 měla Andělská Hora ještě prašné cesty, a u domu č.p. 24 vytékala močůvka od krávy Stračeny, zde cituji majitele krávy : „…pražáci (snad Zoulovi) co sem jezděj na letní byt, choděj každý ráno ten hnůj čuchat, prej je to zdravý na plíce“. Ivanka si zacvakla ty boty do těch lyží a vyrazila po stráni dolů, jela nádherně, kroužila mezi keři šípku a mi za ní utíkali, bořili jsme se v hlubokém sněhu, Ivanka čekala až dole u Dubinského potoka, lyže měla již sundané a my se přetahovali kdo, kterou lyži nahoru ponese. Takhle se to opakovalo asi sedmkrát, naše křusky už by promáčené, tepláky byli tak mokré, že se nám od nich namočili punčocháče až do rozkroku.
Když se začalo stmívat, na Andělské Hoře se tenkrát začínalo brzy stmívat, už jsme nemohli, jak zimou, tak únavou z běhání dolu za Ivankou a nošení lyží zase nahoru.
Při poslední jízdě, kterou Ivana ohlásila, jsem dolu už neběžel, protože ostatní kluci již odešli. Setmělo se tak, že sem dolu na Ivanu už neviděl, čekal jsem ještě nějakou dobu, že Ivanu uvidím, když se pořád nevracela, odešel sem také, zmrzlej a promáčenej.
Druhý den ráno, byla to neděle v měsíci lednu se Ivanka objevila s psím štěnětem černé barvy, na moji otázku, kde vzala to zvláštní štěně teď v lednu, odpověděla, že při poslední jízdě to trochu přehnala a zajela, až do potoka mezi kameny, kam se jí zaklínila noha i s lyží, no a prý se najednou na druhém břehu objevil černý chlap, slezl za ní do potoka nohu vyprostil, Ivanku odnesl do nějakého sklepa, kde bylo teplo, dal jí napít a najíst, potom prý usnula a nic si už nepamatuje, probudila se až v posteli, kde s ní spalo i tohle štěně, noha i lyže jsou v pořádku. Pak ke mně přistoupila, dala mi pusu na tvář, otočila se a zmizela i se štěnětem ve vratech. Od té doby jsem jí už nikdy neviděl, jenom z doslechu vím, že závodně lyžovala, později snad vlastnila nějaké hotely. To je ode mě všechno co Vám k Černému psu se Stichlova mlýna mohu říci.
Zdraví Jan Koczman- bývalí obyvatel Andělské Hory. 11.10.2011 Bakkafjorour / Island